Počasí nebylo ten víkend nic moc - sněhová bouře, ledovka- kalamita atd. a tak jsem se rozhodla, že s Emkou pojedu do Olomouce na výstavu vlakem.

Protože jezdím denně autem a vlak znám už jen z obrázků, na cestu jsem se náležitě připravila. Trasu jsem si rozdělila do tří pomyslných částí : cesta tramvají na nádraží ( 30 minut ) - jízda vlakem ( 1 hodina ) - cesta tramvají na výstaviště ( 10 minut ). Všechny tři části jsem si na internetu časově perfektně sladila se začátkem výstavy - 9.30. S ledovým klidem jsem při tom přehlížela varování v televizních zprávách o velkých zpožděních vlaků a kolabování MHD. Také všichni příbuzní, kteří mne přišli přemlouvat, abych se v takových sněhových "radovánkách" nikam nehnala, neuspěli.

Emku jsem v sobotu upravila, sbalila jsem si tašku a židličku a šla spát. Tedy, moc jsem toho nenaspala, protože venku opravdu docela dost pršelo a v tu ránu se všechno změnilo v kluziště. No, nějak ten kilometr do kopce na tramvaj ráno došlapem. Vstaly jsme s Emkou ve čtyři a vypravily se na cestu. Tedy Emka se nesla v přepravce, zakrytá teplou dečkou - no pohoda, klídek, tabáček. Tramvaj přijela jak měla, já jsem sebou jen jednou sekla na ledovém chodníku. Tedy, jestli vše půjde tak hladce, bude to paráda, pomyslela jsem si - bláhově. Na nádraží jsme přijely přesně na minutu a tak jsem do odjezdu vlaku měla půl hodinu. Venku se zatím rozpoutalo sněhové peklo, už dlouho jsem neviděla takovou sněhovou bouři. Zakoupila jsem zpáteční jízdenku a šla jsem se podívat na tabuli s odjezdy vlaků, jestli tam nejsou nějaké informace. Byly tam - o rychlíku, který měl původně jet ve 2.20 a měl 290 minut zpoždění. Náš vláček - měli jsme jet 5.53 - neměl hlášeno zpoždění žádné. Hurá . Však vyjížděl z Třince, kde by nabral takové zpoždění, uklidňovala jsem se. Mezitím přišli další pejskaři a tak mi hned bylo veseleji, že nepojedu sama. Šla jsem si ven zakouřit cigaretku a když jsem se vrátila k tabuli, bylo u našeho vlaku zpoždění 10 minut. Zatím to jde, pořád ještě stihnu v Olomouci 2 tramvaje. Než jsem se nadechla, naskočilo zpoždění na 20 minut, za chvíli na 30 minut - můj plán začal dostávat trhliny. Po půl hodině se zpoždění ustálilo na 40 minutách. Tak jsme se tedy všichni v 6.20 přesunuli na peron, abychom se dověděli, že vlak bude mít zpoždění 50 minut. To už jsem zvažovala variantu potupného návratu domů a přímo na peroně jsem si zapálila - jak se říká u nás v Ostravě - adrenalin je sviňa - a tak bylo třeba ho trochu snížit . Při každém dalším hlášení nádražního rozhlasu se mi adrenalin zase zvedl. Teď už v Olomouci nestihnu ani snad ani konec výstavy. Pak se ozvalo kýžené - náš vlak přijede na 4. kolej. Hurá pojedeme !!! Sice s hodinovým zpožděním, ale pojedeme. Co bude dál jsem vůbec neřešila.

Ve vlaku bylo teploučko, pěkné, čisté kupé jsme měly s Emkou samy pro sebe, Vlak se rozjel, já se pohodlně usadila, nalila si kafe a vybalila tatranku. Pohodička začala ... a s příchodem paní průvodčí skončila. Na můj dotaz, zda do půl deváté dojedeme do Olomouce, se začala hystericky smát a jen opakovala, do půl deváté , do půl deváté ... až se uklidnila, suše mi oznámila, že pokud uvázneme někde v polích, donese mi přikrývku a teplý nápoj, může to prý trvat dlouho , než se k nám dostanou záchranáři .... a bylo po idylce. Najednou jsem zjistila že : vlak jede tak 20 km za hodinu, venku hustě sněží, každá výhybka, kterou přejedeme nějak "divně" háže s vlakem , nádražíčka, která jsme projeli, nemají koleje a z bílé peřiny čouhají jen vršky přestavníků .. tak kurňa.... jak ví strojvůdce, kudy má jet !!!. A taky jsem začala počítat, když vlak nabral hodinové zpoždění na trase Třinec-Ostrava , což je zhruba 40 km, kolik bude mít zpoždění na trase Ostrava-Olomouc, což je asi 100 km. Vyšlo mi, že se jedu podívat na závěrečné soutěže, a to jen v případě, že do Olomouce vůbec dojedeme. Pohladila jsem Emku, slastně spící v přepravce. Ty moje malá chudinko, co jsem ti to provedla ! Že jsem nezůstala doma. Emička se na mne podívala a jako by říkala, klídek, jsi moc hysterická, všechno dobře dopadne, se zamuchlala do dečky a pokračovala ve spánku. A měla pravdu, ve tři čtvrtě na devět jsme dojeli do Olomouce. Další porce adrenalinu mne čekala před nádražím. Po tramvajové zastávce běhal chumel lidí a psů. Je to v řit.... , asi nejedou tramvaje, byla moje první myšlenka. Že si mám někde koupit jízdenku nebo se jít podívat na jízdní řád, jsem v té chvíli už nebyla schopna řešit. V tom mi padl zrak na taxikáře, volně zavěšeného na dveřích svého taxíku. Rozběhla jsem se k němu s jedinou myšlenkou, jen aby nebyl někdo z těch lidí ze zastávky rychlejší než já.. Byl to totiž jediný taxík u nádraží. Byla jsem u taxíku první. I kdyby po měl chtěl taxikář tolik, kolik si účtují ti pražští na Václaváku, dám mu -kromě Emky-cokoliv. Chtěl jen necelou stovku, což bylo úplně "redy". V devět jsme byli na výstavišti.

A jak to celé dopadlo ? Emička mi udělala velkou radost a vybojovala ocenění výborná 1, CAC a Národní vítěz. Domů nás bezpečně a rychle dovezli manželé Skotnicovi ( na vlak už mi nezbyly síly ) za což jim moc děkuji. Děkuji i paní rozhodčí, tentokrát byla moc milá a laskavá. Taky děkuji všem přátelům a známým, kteří nám drželi pěsti.